Babylón neboli Brána boží (Bab-ilu), bez diakritiky Babylon, řecky Βαβυλών, v Bibli (Genesis a Žalmy) též Bábel (znamená „zmatek“), bylo hlavní město jižní Mezopotámie. Jeho ruiny leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu poblíž města al-Hillah u Eufratu, na území dnešního Iráku.
POPIS
Starověké město ležící na obou březích řeky Eufrat (Purat), na pláních Šinar asi 80 km jižně od Bagdádu.
Vnitřní hradby byly postaveny z nepálených cihel a skládaly se ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi byla 6,5 m. Tloušťka vnější zdi, která stála o 7 m dál, byla přibližně 3,5 m. Tyto zdi byly posíleny obrannými věžemi, které je měly zpevnit také konstrukčně. Ve vzdálenosti asi 20 m před vnější zdí bylo jakési nábřeží postavené z pálených cihel spojených asfaltem. Před touto zdí byl také vodní příkop, který byl v sev. a již. části města propojen s Eufratem. Příkop jednak sloužil k zásobení města vodou a jednak poskytoval ochranu před nepřátelskými vojsky. Z babylónských listin vyplývá, že do vnitřní části města bylo možné vstoupit osmi branami. Z nich byly dosud objeveny a vykopány čtyři brány.
Vnější hradby východně od Eufratu přistavěl Nabukadnezar II.. Bylo tak ohrazeno velké území pláně směrem na sever, na východ a na jih, aby tam v případě války mohli utéci lidé žijící nedaleko. Tyto vnější hradby se také skládaly ze dvou zdí. Tloušťka vnitřní zdi postavené z nepálených cihel byla asi 7 m. Zeď byla posílena obrannými věžemi. Před ní, ve vzdálenosti přibližně 12 m, stála vnější zeď z pálených cihel, která byla sestavena ze dvou částí navzájem spojených věžemi. Tloušťka jedné části byla téměř 8 m a tloušťka přilehlé části byla asi 3,5 m.
Zikkurat byl střediskem uctívání široko daleko. Na vrcholku byl chrám, zasvěcený bohu Mardukovi.
Chrám Esagila zasvěcený bohu Mardukovi stojící vedle zikkuratu.
HISTORIE v kostce
Babylón byl založen již v akkadském období, ale svůj největší význam získal až v starobabylónském období za Chammurabiho (1792 př. n. l. – 1750 př. n. l.). V roce 1570 př. n. l. přešla vláda nad městem od Amorejců ke Kassitům, kteří tak založili druhou (střední) babylónskou dynastii (1595 př. n. l. – 1157 př. n. l.). Během ní byl Babylón největší město na světě. Po jejich pádu nastalo období zmatků a politického vakua. Po většinu času byl Babylón pod asyrskou nadvládou. V letech 689 př. n. l. – 678 př. n. l. byl vypálený.
Novobabylónská říše byla založena v roce 626 př. n. l. s centrem v Babylónu. Byl zde jeden ze 7 divů světa: visuté zahrady Semiramidiny. V roce 539 př. n. l. město dobyl Peršan Kýros II. Veliký (Kuruš, 559 – 530), čímž vyvrátil novobabylónskou říši. Babylón se stal hlavním městem nejbohatší satrapie perské říše. V roce 331 př. n. l. Babylón dobyl Alexandr Veliký. Město ho velice překvapilo a vědom si jeho významu a polohy v rámci jeho nově vznikající říše, učinil z něj své budoucí sídlo. V roce 323 př. n. l. zde po návratu z tažení na východ zemřel. Po boji diadochů se město zpočátku stalo centrem seleukovského království (312 př. n. l. – 64 př. n. l.). Význam Babylónu skončil vybudováním Seleukeie na Tigridu. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie. Vypálením Seleukeie v roce 165 n. l. končí v Mezopotámii helénismus. Při budování Bagdádu byl použit materiál z obou měst.
HISTORIE
Babylón jako bezvýznamná osada vznikl již za Akkadské říše (kolem 2200 př.n.l.), ale na významu nabývá až roku 1790, kdy se stává královským městem Starobabylónské říše, když se k moci dostává král Chamurapi (či Chamurabi). Ten kromě zvelebení Babylónu také nechal vytesat do kamene právní zvyky Babyloňanů, čímž vznikl snad nejstarší právní soubor lidské historie, Chamirappiho zákoník. V průběhu dějin byl pak Babylon několikrát pobořen a poškozen válkami a vždy se znovu vzchopil. Roku 625 vymaňuje Babylonii zpod nadvlády Asyřanů král Nabopalassar. Jeho syn, Nabukadnesar, dobýjí i Sýrii a Palestinu, přičemž ničí Jeruzalém a deportuje jeho židovské obyvatelstvo do Babylonu. Takzvané babylónské zajetí je popsáno v Bibli a díky tomuto příběhu se stal Babylon synonymem pro lidskou pýchu, zkaženost a nezměrné bohatství.
Prací zajatců, podobných právě Židům, je pak Babylon přestavěn a stává se nádherným, velkým a mocným městem. Nicméně po vládě Nabukednesarově začíná moc Babylonu pomalu upadat a již roku 539 město bez boje obsazuje perský král Kýros II., zvaný Veliký. Tak končí historie Babylonské říše, nikoliv však města samotného. Babylon nadále stojí ve své kráse a je jedním z nejvýznamnějších měst Perské říše, a to i v té době, kdy ji napadne Alexander Veliký. Ten po úspěšném tažení prohlašuje Babylon hlavním městem své veleříše, nicméně zakrátko umírá a jeho říše se rozpadá; Babylonii získává Seleukos. Ten však nechává nedaleko Babylonu vystavět své nové město, Seleukii, a do ní stěhuje většinu babylonského obyvatelstva. Babylon tak postupně ztrácí svůj význam, až v průběhu staletí zaniká a ztrácí se v poušti. Nicméně zpět do doby rozkvětu....
Brána Boží
Pohled na město Nabukadnesarovo je vskutku velkolepý - Babylon je obklopen trojitou hradbou, přičemž vnější, zvaná Nimitti-Bél, je široká téměř 4 metry. Za ní následují další dvě zdi, poslední, Imgur-Bél, je široká 7,8 metrů. Na každé jsou vystavěny strážní věže a prostor mezi zdmi, široký téměř 12 metrů, je vyplněn sutí, takže tvoří prostor, po kterém přejíždějí vozy a přecházejí vojáci v zářící zbroji. Tyto hradby přerušuje po obvodu celkem osm bran, velkých a pevných. Nejskvostnější, severní Ištařina brána, září modrou glazurou a je vyzdobena reliéfy lvů. Na druhé straně Eufratu je hradba dvojitá. Hradby ještě chrání vodní příkop, který napájí voda z řeky, a není divu, že je město považováno za nedobytné. Na levém břehu ještě obepíná Babylon další vnější opevnění, na jehož severním konci se nachází letní palác Nabukadnesarův, skvostný a vysoký.
Uprostřed města se skví komplex s chrámem boha Marduka a proslaveným zikkuratem Etemenaki. Tato stavba, jedna z největších ve starověku, dostala své základy již za Nabukadnesarova otce Nabopalasara. Již pouze základy této impozantní stavby, objevené Robertem Koldeweyem, měly čtvercovou základnu o straně 91, 5 metrů. Po dokončení měřila celá věž 91 metr na výšku a zcela dominovala nejen Babylonu, ale i širokému okolí, které dodnes tvoří plochá polopoušť, jež tehdy musela velkolepost Babylonu jen umocňovat. Měla sedm stupňů, které snad měly symbolizovat sedm dní v týdnu. Na vrcholku zikkuratu se nacházel chrám, ve kterém byly přinášeny obětiny k obrovské zlaté Mardukově soše, která podle Hérodóta, jenž navštívil Babylón kolem roku 465 př.n.l., vážila 23 700 kilogramů. Navíc byl vnitřek svatyně vybaven pozlaceným nábytkem, dokonce i lůžkem, aby zde mohl bůh po sestoupení na zem přespat. Vždyť název města Babylon pochází ze slova Bab-Ilí, tedy Brána Boží, a v chrámu na vrcholu zikkuratu zůstávala přes noc kněžka, aby mohla v případě potřeby boha svou přítomností potěšit. Kolem věže, o které se zmiňuje i Bible v příběhu o zmatení jazyků, se nachází rozlehlé
prostranství, na kterém se schází lid při každoročních slavnostech. Vedle něj je vystaven další chrám boha Marduka, zvaný Esagila. U něj stály též příbytky pro cizince a delegace z cizích zemí.
Vedle Mardukova okrsku se nacházel obrovský trh, neboť Babylon byl též obchodním městem, do kterého přicházely karavany cizinců až z Indie a směňovaly své zboží za výrobky západních končin. Na druhou stranu řeky, do Nového Města, vedl kamenný most. Kamenné na něm byly vlastně jen devítimetrové pilíře, kterých bylo osm, samotný povrch, dlouhý 123 metrů, byl tvořen pevnými dřevěnými fošnami, které se na noc odstraňovaly, aby mohly po řece proplouvat nákladní lodě. I Nové Město, jak již bylo zmíněno, obepínal kanál. Na jeho jihozápadním cípu se nacházelo pohřebiště. Nicméně naprostá většina význačných budov se nacházela na levém, východním břehu.
Mimo zikkurat to byly také visuté zahrady, nazývané podle královny Semiramis, která s nimi nejspíše nemá nic společného, neboť byla manželkou asyrského krále kolem roku 800, která se nakonec po smrti svého manžela zmocnila vlády.Zahrady prý nechal Nabukadnesar II. vybudovat pro svojí manželku, Amytis. Podle Řeka Strabóna měly čtvercový půdorys o straně 120 metrů. Již zmíněný Robert Koldewey odkryl při svých výzkumech také sklepní místnosti s klenbou, dosti unikátním prvkem tehdejší architektury. Navíc bylo na stavbu použito kamene, což bylo také naprosto výjimečné- v Mezopotámii byl kamene nedostatek, takže se vše stavělo z pálených, nebo ještě častěji z nepálených cihel. Když se ještě našla v základech velká čtvercová studna, začalo Koldeweyovy svítat - patrně odkryl základy jednoho z divů světa. Vždyť již citovaný Strabón zapsal: "Zahrada tvoří čtverec, jehož strana měří zhruba čtyři pelthra. Drží se na klenbách, jež spočívají na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže na nich můžou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, a jím jsou zality i oblouky a pilíře kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálovitá čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu."
Mezi další památky Babylonu též patřilo mnoho jiných chrámů, např. Ištařin nebo Nimmachův chrám, nicméně každé město, Babylon nevyjímaje, potřebuje také obyvatele. Ti, pokud se nejednalo o tu nejbohatší vrstvu, která, tyjíc z prostého lidu, nechávala si stavět veledomy podobné vládcovu paláci, bydleli většinou v domech z nepálených cihel. Ty měly do ulice, která byla obvykle široká a rovná (jaký nevídaný jev u starých měst), otevřeny pouze dveře. Tak tvořily kolem ulic jednolitou hradbu, neboť všechna okna byla obrácena do dvora. Ten tvořil jakýsi užitkový prostor domu, neboť na něm přebývala drůbež, pekl se domácí chléb a ženy, které z domu vycházely poměrně řídce, tam ztrácely své mládí v domácích pracích. Ti nejchudší obyvatelé Babylonu ale neměli ani na to, aby si pořídili dům z cihel, a stavěli si prosté rákosové chatrče, které obalili hlínou. Tak vzniklo kolem Babylonu několik chudých předměstí.
Obyvatelé
Hlavní bohatství Mezopotámie spočívalo samozřejmě v úrodné půdě, nicméně ve městech, jako byl Babylon, kvetla mnohá řemesla, včetně kovotepectví. Řemeslníci byli sdruženi nejspíše v jakýchsi ceších a obývali stejnou čtvrť města. Zvláštnímu zájmu se údajně těšili výrobci hliněných pečetních válečků a sošek, které kupovali turisté z dalekých zemí jako "pravý suvenýr z Babylonie". Proslulé byly též babylonské látky, žádané po celém světě. Taková tedy byla sláva a moc Babylonu. Avšak ať byl městem sebevětším, nakonec byl stejně "zakrátko" zapomenut a zmizel pod nánosy suchého písku. Jeho jméno a legenda však přežilo a díky tomu došlo nakonec k znovuodkrytí města. Za diktatury Saddáma Husajna došlo k obnovení části města v bývalé historické podobě. A to je snad úplný konec babylonského příběhu.
BIBLE
Hovoří o tomto městě jako o jednom z prvních měst založeném po Potopě. Biblická chronologie její založení řadí před rok 2269 př.n.l. Podle 1Mo 11:1–9 se lidé rozhodli postavit věž až do nebe – Babylonskou věž (může se jednat o pozdější zikkurat (ziggurat) Etemenanki). Cílem stavby bylo vyvýšit svou vlastní velikost a odpadnutí od uctívání pravého Boha. Trestem bylo zmatení jazyků. Od té doby lidé hovoří různými jazyky.
ZIKKURAT
Zikkuraty byly obrovské stupňovité stavby, které sloužily jako podstavce pro umístění chrámu co nejblíže nebesům. Chrám byl obvykle zasvěcen městskému bohu, nemohl být přehlédnut ze žádného místa ve městě a tak sloužil i jako dominanta města. V okolí obvykle bydleli kněží nebo zde byly vystavěny další svatyně. Jeden z nejstarších zikkuratů byl vystavěn sumerským králem Urnammu (2112-2095) ve městě Ur. Ten měl tři schody, avšak pozdější věže měly obvykle sedm i více schodů. Podobné stavby můžeme nalézt také ve Střední Americe, kde Aztékové a další národy budovali pyramidy k uctívání svých božstev zhruba o 3000 později.
Babylonská věž
Není známo mnoho o zikkuratech z období Chammurabiho vlády, avšak máme pestrou dokumentaci o zikkuratu z období vlády. Jedná se zřejmě o tutéž stavbu z období první dynastie, která byla novým králem obnovena. Nazývala se Etemenanki - Dům založení Nebe a Země. S její obnovou započal již král Nabopolassar, jemuž to přikázal prý sám babylonský bůh Murduk. Dokončil jí jeho syn Nabukadnezar II. Na stavbě babylonské věže pracovali Židé a zřejmě i starozákonní proroci. Stavba zikkuratu je v Bibli popsána pouze povšechně a Babylon zmiňován Ezechiášem spíše hanlivě. Lepší informace poskytují hliněné destičky, na kterých byly rákosovým pisátkem zaznamenány podrobnější údaje.
Na celou stavbu bylo zapotřebí asi 85 milionů cihel pálených z jílu, základ věže měl stranu dlouhou asi 91 metrů a stavba byla stejně tak vysoká. Jednotlivá patra měla 33, 18, čtyři patra po 6 metrech a na vrcholu stála 15 metrová Mardukova svatyně obložená tmavomodrými glazurovanými kachlíky se zlatým zdobením.
S návratem Židů do Palestiny se zrodil zřejmě i příběh o Babylonské věži a zmetení jazyků, které přivolal rozzlobený bůh na Babyloňany za jejich opovážlivou stavbu. Pro Izraelity představovalo samotné město obrovské sídlo a v jejích očích se zikkurat dotýkal nebes.
V době příchodu Alexandra Velikého byla babylonská věž již v troskách.
MAPKA
